Právě jsem řekla svou kouzelnou větu: „Změnila jsem názor“. Dívám se do očí svému protějšku. Pevně. Vysvětluji své nové stanovisko. Jedná se o dědictví. A jednání o majetku jsou obtížná. Protistrana staví na jedné z vyřčených možností. Podsouvá je jako základ pro další jednání.
Daří se mi zůstat klidná i díky ¼ lexaurinu, kterou jsem spolkla cestou k notářce. To mi poradila sestřička z hospice, která k nám jezdila. Čtvrtinka prý nezpůsobí návyk, ale trochu pomůže.
Je jedno moudré rčení. A vztahuje se i na vlastní osobu. V okamžiku, kdy jsem se dostavila k notářce jsem věděla, že chci žít dál. Nevěděla jsem jak, ale věděla jsem, že musím zmobilizovat síly a definovat svou představu dalšího uspořádání.
V rodině jsem měla příklad tety, která všechen majetek převedla v dědickém řízení na děti. Za 5 let toho litovala. Ne proto, že by se děti nevyvedly. Děti byly hodné. To jen ona se stala na nich předčasně závislou, bez možnosti rozhodovat o tom, kde a jak chce bydlet a žít. Změnila názor. Bohužel však pozdě.
Jiná teta dědila spolu s dětmi a tak má teď její dům celkem 5 majitelů. Také pěkný oříšek.
Jak to tedy udělat, aby člověk zůstal nezávislý, ale současně měl pocit spravedlivého uspořádání?
I já jsem se nevyhnula lpění na věcech, které se v budoucnu projevily jako zbytečné. Obrazy, knihy, šperky … Co z toho teď používám? Nic. Jen fotky v počítači. To mi stačí.
Věděla jsem, že mi nikdo nepomůže a neporadí. Je to jenom moje věc, abych definovala svou představu uspořádání. A časového rozmezí. Měla jsem měsíc od pohřbu do 1.návštěvy notáře. A první týden jsem byla úplně ochromená strachem z budoucnosti. Máte, nebo měli jste stejné pocity?
Existuje jen jedna možnost, jak neudělat chybu. Neexistuje-li závěť, nechejte si čas na rozmyšlenou. V tom čase se váš psychický stav zklidní a mysl začne racionálněji fungovat.
A nebojte se změnit názor, pokud cítíte, že to, co jste v prvních týdnech osamění slíbili, není to pravé, co skutečně chcete.
Věta „Změnil(a) jsem názor…“ může změnit Váš život.
A je to váš život!